Jak moc jste znal Ajťáky z televizní obrazovky?

Abych byl úplně upřímný, než jsme začali uvažovat o jejich uvedení v Divadle R. Brzobohatého, tak moc ne. Zběžně, řekl bych. Ale mám hodně rád britský humor a humor britských sitkomů. A baví mě tenhle televizní formát převádět na divadlo. Dělali jsme takhle s kolegou dramaturgem Jirkou Janků představení ze skečů Monty Pythonů, udělali jsme první jevištní verzi Kanclu Rickyho Gervaise. Čili když jsme hledali s vedením DRBu nový titul, byl tento směr uvažování od počátku dominantní. A pak jsme různé seriály „nakoukávali“ – v tu chvíli jsem se s Ajťáky docela blízce seznámil. A bavili nás natolik, že jsme se rozhodli je realizovat.

Je složité převádět televizní sitcom na divadelní jeviště? Co vše takový projekt vyžaduje, jaké přemýšlení, jaké postupy, co ano a co nikoliv?

Velké pozitivum je, že máte obrovské množství materiálu, zpravidla několik sérií o mnoha dílech – a z nich pak vybíráte to, „co se nejlíp hodí“ do vašeho představení. Čili skvělé je množství materiálu ke zpracování. Základním úkolem ale je vymyslet „příběh“, osu dvouhodinového představení, která musí jít odněkud někam a mít nějaké téma. Tomu je výběr situací a motivických linek potřeba přizpůsobit. Formát jedné uzavřené televizní epizody sitkomu má zpravidla délku 30 minut, formát celovečerního divadelního představení je třeba dvě hodiny plus pauza. Pak také musíte při adaptaci přemýšlet, které situace a gagy fungující na televizní obrazovce budou fungovat i na jevišti, respektive jak je udělat tak, aby na jevišti fungovaly. Televize – na rozdíl od divadla – disponuje různou velikostí záběru, tedy i velkým detailem, a také filmovým střihem. Některé televizní gagy na jevišti prostě fungovat nebudou. Dále - u televize stačí, aby se scéna či záběr podařily jednou, na záznam. U divadla to musí vyjít na každém představení. A to i pokud se má v průběhu hry třeba zničit nějaká rekvizita, kostým či kus dekorace, musí to být vymyšleno tak, aby to mohlo proběhnout příště znova. Specifikum Ajťáků je, že inscenace je poskládána z celkem 47 scén v různých prostředích, a aby to vše dobře rytmicky fungovalo, navazovalo a předěly mezi scénami nebyly zdlouhavé ale dynamické, musí být scénografie perfektně vymyšlená tak, aby přestavby byly co nejjednodušší. A to bych řekl, že Michal Syrový zvládnul na jedničku.

Co bylo pro nastudování hry klíčové a kdy jste dospěl k názoru, že se „dílo povedlo“?

Jak se říká i v naší inscenaci – klíčový je vždycky TÝM. Dělný TÝM. A to nejen herecký (který je samozřejmě zcela zásadní), ale tým všech lidí kolem, kteří se podílejí na vzniku inscenace i na jejích reprízách. Třeba u Ajťáků mimo jiné dost záleží na tom, aby se velice velice přesně pouštěly zvuky a prováděly světelné změny. Těch zvuků i světelných změn je během inscenace hodně přes stovku a pokud vše neklape naprosto přesně, může to zničit celé představení, byť by se herci mohli přetrhnout. Naštěstí v DRBu mají Janka Cingroše - skvělého osvětlovače a zvukaře v jedné osobě. Je obdivuhodné, jak to všechno stíhá… U divadla platí více než kde jinde, že řetěz je tak silný, jak silný je jeho nejslabší článek… Jeden je na druhém zásadně závislý. U Ajťáků ale marně přemýšlím o slabém článku. Byť se většina lidí dopředu neznala a pracovali jsme spolu poprvé, myslím, že tým tu vznikl skvělý. Musím říct, že práce s každým jedním mě velmi bavila a inspirovala.

Jestli se „dílo povedlo“, to se vlastně nikdy nedá úplně říct. Podaří se jedna repríza, nepodaří se druhá – a každá je trochu jiná, přijdou jiní diváci, herci můžou mít jinou formu, trochu jiné naladění, může se měnit atmosféra ve společnosti (ano, i to má vliv na fungování představení)… Každopádně záleží na každé repríze a o každou reprízu se musí bojovat jako by byla první – nebo poslední – všichni se musí snažit podat maximální výkon, i když samozřejmě pokaždé se vše nepodaří stoprocentně, tak jak bychom chtěli. Ale jak jsem řekl, musí se o to bojovat. A není pro diváka i divadelníka krásnější zážitek, než když jim to ten večer spolu dohromady „funguje“, když dochází k jiskření, k předávání energie mezi jevištěm a hledištěm – protože pokaždé se tyhle dva tábory zásadně ovlivňují a oba určují, jaké to ten večer bude.

Divadlo je krásné v tom, že stále žije a představení se posouvají. Jak si myslíte, že se budou vyvíjet Ajťáci?

Tak já doufám, že hezky. Myslím, že inscenace má své jasně stanovené mantinely, v jejichž rámci by se měla pohybovat, a to, věřím, bude fungovat. Že herci budou držet autenticitu, žánr, styl a míru a budou příslušně balancovat na hraně humoru a trapnosti, tak jak balancuje předloha…

S čím byste byl spokojený, aby odcházeli diváci po představení domů?

Že prožili zábavné dvě hodiny s postavami, které jsou sice dost nesnesitelní sociopati a magoři, ale zároveň jsou tak nějak dojemné. A že nakonec dojdou k tomu, že vlastně mají tyhle outsidery docela rádi. A tím nemyslím jen ústřední trojici…

Jaký další fenomén na prknech Divadla Radka Brzobohatého si dokážete představit?

Tak fenoménů by bylo… Budu večer surfovat po televizních kanálech a po internetu a třeba přijdu s něčím originálním.